Zapsala Jana Fojtíčková:

Muzikoterapie v psychiatrii je nejvíce o přinášení naděje a o kontaktu s tím, co je TO v nás  na čem ještě můžeme stavět, když psychická nemoc rozbourává naše zkušenosti, vztahy, a nakonec i naše vědomí sebe sama. Ve vydanosti této bazální nejistoty často umocněné hospitalizací je potřeba sahat po všech zdrojích kotvících naději, radost a důvěru v sebe. Navázat na silné momenty, které v mém životě hrály první housle. Naladit se na ně. Chytit se své dirigentské hůlky a najít rytmus, který mě rozehříval. Nechat nohy podupávat do rytmu a na chvíli přepnout. Zavřít oči a změnit hluk oddělení za NĚKDE, kde jsem už byl… NĚKDE, kde to dobře znám a kam je radost se vrátit. Kde jsem sám sebou, docela šťastný a svobodný.

Hudba je dobrý přepínač někam, kde nemoc na chvíli nemá šanci. Nahromaděné zkušenosti s hudbou, ať jsou jakékoliv a ať je hudba jakákoliv, jsou dobrým mostem k tomu TAM, KDE JSEM DOMA.

Muzikoterapeut je v tomto případě ten, kdo empaticky vybírá mosty, navádí na ně a říká: „Aspoň to zkus…., prožij…..,  odpočiň….., vydováděj….,vyplakej….,vydejchej…., dojmi se…., jenom buď…..“

„Jsem tu s Tebou.“

„Tam, kde hudba s Tebou něco silného udělá, prožijeme to spolu….“

„Můžeme to sdílet, když budeš chtít.“

Ale většinou není třeba o tom mluvit.

Vybrat (nebo stvořit) hudební most, který by dokázal udělat tenhle léčivý krok k SOBĚ DOMŮ, není snadné a často se to nemusí povést.

Zvláště, když se to má přihodit celé skupině…… každý má přece úplně jiné preference.

Cesty však jsou a přesvědčuji se o nich denně.

Tady je jedna z nich….

Naděje na začátku hospitalizace

Paní H (35 let) byla hospitalizovaná podruhé v životě 14 dní pro úzkosti. První den byla na oddělení, kde nikoho neznala a přišla na svoji první hodinu muzikoterapie v životě.

Během relaxace s hudbou měla jasnou představu procházky u zamrzlého jezera. Při následném společném skupinovém příběhu, kde pacienti vyprávěli a vymýšleli části příběhu s doprovodem nástrojů, celý příběh zakončila těmito slovy (příběh často nahráváme pro svoji potěchu a zvědavost)

„……sestoupil hluboko, velmi hluboko do údolí. Tam viděl ještě jedno jezero, které bylo přes okolní teplotu pokryté ledem.  Vzpomněl si na své zamrzlé sny a doufal, že tak jako jednou jaro přijde do údolí a led roztaje, tak jednou snad přijde jaro i do jeho života.“

Paní H poté přiznala, že je velmi introvertní a zatím se nedokázala po celou dobu hospitalizace otevřít a mluvit o sobě. Muzikoterapie ji dala prožitek autentického sebevyjádření a kontaktu s nadějí, kterou prožívala.

Paní H byla následně hospitalizovaná poměrně krátce a brzy odcházela domů….